Je to vlastně zvláštní pocit, vůbec jim tady nerozumět. Jenom sedět a koukat, koukat a vnímat. Pocity, výrazy, gesta, energii.
Před chvíli do sirotčince přijely desítky lidí – malých i velkých. Důležitých i rádoby důležitých. Děti z druhého sirotčince, policie, novináři, politici, manažeři. Konference. Velká sláva. Já netuším (jako vždy), co se bude dít, jak dlouho to bude trvat, co je a není smyslem.
Sedím na zemi. Obklopena dětmi – malými lidmi. Opět čekám. Čekám a vnímám, co se dá a občas i to, co se nedá. Dobře, občas nevnímám a jen píšu, fotím (popř. hledám foťák, který putuje od jednoho malého ke druhému – jsou to vášniví fotografové, ti malí lidé), ale nejčastěji se směju. Směju a šťouchám do malých lidí v okolí. Nebo na ně dělám (možná rádoby) vtipné obličeje. (Už jsem se zminovala, ze mi tu ti malí lidé říkají „Mr. Bean“?)
Většina těch malých lidí se taky směje. Jen tak. (Tajně doufám, že občas i „Mr. Beanovi“.) Nesnaží se tvářit důležitě. Tváří se jako oni. Oni skuteční. Oni opravdoví. A i přesto, že se nesnaží, jsou veledůležití.
Ti velcí lidé se nesmějí. Ani jen tak. Svou energii investují do toho, aby vypadali důležitě. Aby vypadali jako ti, kterými chtějí (nebo možná ani nechtějí) být. Kterými je vidí ti, kteří se snaží být těmi, kterými možná vůbec nejsou a za které si myslí, že je považují ti, kteří se tváří jako ti, kterými je vidí oni první, nebo druzí rádoby důležití…Dává to smysl? Nedává. Ani trochu. Stávají se tím snad důležitějšími? Možná pro ty, kteří se snaží o to samé. Dává tohle smysl? Nedává. A přesto to ve světě velkých lidí občas dělá každý. Někdo často. Někdo méně často.
Přemýšlím si pro sebe v duchu: „Proč, když se z malých důležitých lidí stávají velcí…“
/najednou ticho/ „Miss Guru, miss Guru,“ začnou na mě volat malí lidé.
A je to tady! Stávám se v očích velkých lidí rádoby důležitou i já. Jsem nečekaně povolána k mikrofonu u řečnického pultíku. Něco o mně říkají. Já na to, že teda „terima kasih“, ale vlastně vůbec netuším, za co děkuju. (Je to ale ve světě rádoby důležitých lidí důležité?) Velcí lidé tleskají. Malí lidé na mě mávají, vyplazují jazyky a smějí se. Směju se tedy taky. Dosedám zpátky na zem. „Nezapomněla jsem se náhodou tvářit důležitě? Nesmála jsem se až moc?“ vedu se sebou vnitřní dialog. „Ne, tleskali, takže asi dobrý,“ uklidňuju se. „Být rádoby důležitou je vlastně docela snadné,“ říkám si. (Jo, i já to umím. Bohužel.)
…ale zpátky k mé úvaze: „Proč, když se z malých důležitých lidí stávají velcí, hrají si na důležité a přitom často zapomínají na to, že důležití jsou právě ti malí smějící se lidé?“ Tady tihle jsou toho skvělým příkladem. Sedí. Fotí se. Na ty malé lidi sedící na zemi se ani nepodívají. Pijí si svoje kávy, kouří cigarety. (Jo, cigarety. Nedopalky hází na zem, kde sedí ti malí lidé.) Opět se u toho fotí. Nebo se fotit nechají. Předstírat důležitost jim jde znamenitě. Úsměv? Jen na fotku. Předstíraný.
A proto jsem s malými lidmi nejraději. Obzvlášť tady. Můžu svojí energii investovat do smíchu, nemusím se tvářit důležitě, nemusím předstírat, že jsem ta, za kterou mě považují. Protože těm malým lidem je úplně jedno, kým já jsem a kým já nejsem. Pro ně prostě „jen“ jsem. Jsem „Michel“, jsem z „Republik Ceko“, je mi dvacet šest a mám „Andreje“. To je vše, co o mně ví. I kdyby o mně nevěděli nic, vůbec by jim to nevadilo. A mně taky ne. Pořád bych to s nimi mohla být já. Já skutečná. Já opravdová. Možná důležitá. Možná nedůležitá. (To ale důležité vůbec není.)
A možná se úplně pletu. Možná je to všechno úplně jinak. Možná je tohle konference o financování místních sirotčinců a vzdělávání malých důležitých. Možná jsou ti velcí dospělí skutečně důležití. Možná se smějí v duchu. Jen tak. Své důležitosti. Možná nám všem velkým dospělým křivdím. Možná.
Už jsem se zmiňovala? Je to vlastně zvláštní pocit, vůbec jim tady nerozumět. Jenom sedět a koukat, koukat a vnímat. Pocity, výrazy, gesta, energii.
Možná správně, možná nesprávně. To nevím…
Jedno vím ale jistě. Ti velcí lidé nadělali na hřišti, které se na dvě hodiny změnilo v konferenční prostor, takový nepořádek, že jsme to pak s malými lidmi museli víc jak hodinu uklízet. A ať už důležití byli skutečně, nebo jen rádoby, myslím, že si po sobě mohli alespoň ty vajgly odnést… (a o trochu víc se usmívat)
—
Víc o sirotčinci Usměj se na Bali na facebooku nebo na internetových strankách.