V sobotu 28. března 2015 uplynulo přesně půl roku od doby, kdy byl poprvé použit slzný plyn k zastrašení hongkongských protestujících. „To si nedokážeš představit, ten pocit, když tě to zasáhne. Nikdy předtím jsi o slzném plynu neslyšela a najednou ho máš po celém obličeji,“ popisuje pocit ze svého prvního protestu Minnie, středoškolačka, která stála v první linii. „Víš, mně ani tolik nevadil ten plyn. Víc jsem se bál, co přijde dál. Ti policajti vypadali fakt zuřivě. Bušili do nás hlavanehlava,“ dodává John, šestnáctiletý student, který po zásahu policie skončil v péči lékářů. „Přesně! Pořád jsem v duchu myslel na masakr z náměstí Nebeského klidu a říkal si: ´Hlavně ať do nás nezačnou střílet.´ Naštěstí nezačali. V tom chaosu ale nešlo odhadnout, jak všechno dopadne,“ doplňuje Johna jeho spolužák Man.
Všichni tři, stejně jako tisíce dalších, vyšli loni v září do ulic, aby ukázali Pekingu, že se nebojí a za své všeobecné volební právo budou bojovat. Fotografie studentů bránících se deštníky proti policejním ozbrojencům obletěly svět a vzbudily vlnu solidarity. Během následujících dní se k protestujícím studentům, především z řad středoškoláků, přidaly desetitisíce dalších. „Když jsem viděl ty fotky, neváhal jsem ani minutu. Jsem už v důchodu, nemám co na práci. Chci, abych měl právo si volit, koho uznám za vhodného. Chci, aby si mohli moji vnuci svobodně vybírat své představitele. Považuji to za svoji morální povinnost se podílet. Nepřišlo by ti to skvělé být stará a přece tak užitečná?“ vysvětluje mi svoje pohnutky Georgy a hurónsky se přitom směje. Chodí do místa protestů už půl roku téměř každý den a vyrábí dřevěné sedačky, stoly a destičky.
„Byl to takový spontánní nápad, začít ten nábytek vyrábět,“ objasňuje mi Steven a řeže přitom lať na další stolek. „Potřebovali jsme dřevěné schůdky, abychom mohli překračovat barikády, které postavila policie. Když byly barikády odklizeny, zbyla nám hromada dřeva. Přemýšleli jsme, co s tím udělat a někoho napadlo tohle. Prostě začít vyrábět nábytek pro protestující, kteří sem přišli bydlet,“ dodává. V samém centru Hongkongu, v okolí vládních budov, kde probíhaly hlavní protesty, bylo během října postaveno přes 2 000 stanů, ve kterých protestující několik měsíců pobývali. Snažili se tak pokojným způsobem svým zákonodárcům ukázat, že jim není lhostejné, kdo bude jejich příští „Chief Executive“ (šéf exekutivy). „Ujalo se to, naše stoly šly na odbyt. Ve stanovém městečku vznikla i studovna, kam po škole každý den přicházely stovky studentů,“ pokračuje Timotey, který kvůli protestům přišel o práci. Ona zmíněná studovna byla důvodem, proč jsem v pátek 27. března 2015 na místo původně dorazila i já. Na místním zpravodajském portálu jsem se dočetla, že byla znovu obnovena. Wifi, zásuvky, světlo, občerstvení – neváhala jsem ani minutu. „Změna prostředí, kde píši svou diplomovou práci, mi jistě prospěje,“ doufala jsem.
Když jsem dorazila, nevěřila jsem svým očím. Nejen studovna, bylo tam stále celé stanové městečko, sice ne tak velké, jako původní, které jsem znala z fotografií, ale bylo! „Jak je to možné? Nemělo být vyklizeno?“ ptala jsem se sama sebe. Vždyť loni v prosinci proběhla médii zpráva: „Všechny stany musí být zbourány – nařízeno Nejvyšším soudem“. Titulky v novinách byly nekompromisní: „Konec deštníkového povstání“. Tady to na konec ale vůbec nevypadalo. Než jsem si stihla studovnu prohlédnout, ujal se mě Timotey a nabídl mi komentovanou prohlídku. „Tohle je pan mistr Wong. Se svou ženou tady vedou místní knihovnu,“ odpovídal mi na otázku, kdo je ten starý pán, který sedí u stolu s nápisem „Democracy University“.
„Tady je stanový kostel. Tohle je místo budhistické komunity. Sem můžeš jít, když potřebuješ léky. V tomhle stanu se shromažďuje jídlo,“ popisuje mi jednotlivá místa můj ochotný průvodce. „A tady pracujeme teď my. Běžně tu vyrábíme stoly a židle. Dneska jsme ale pohlceni hlavně přípravou výstavy. Zítra máme totiž výročí. Přesně půl roku od protestu, behěm něhož byl poprvé použit slzný plyn, víš?“ Vtom ke mně přichází seriózně vypadající pán ve středních letech. „Nechceš Hongkong podpořit a něco nám vzkázat?“ ptá se mě, jak se později dozvídám, účetní Eddy, který místní protestující podporuje zejména finančně. „Vymyslel jsem náhradu za Lennonovu zeď, ze které nám policie odstranila všechny nápisy,“ vysvětluje mi a ukazuje na dřevěnou konstrukci. Každý, kdo do stanového městečka přijde, může na Georgem vyrobenou dřevěnou destičku napsat vzkaz a pověsit ho. „Máme dohodu s policií. Pokud nebudeme dělat nepořádek a nebudeme zabírat více jak dva na dva metry, oni nebudou bourat stany. Napadlo mě tedy využít odřezky, které zbydou po výrobě laviček a stolů, jako plochu na psaní vzkazů.“ „Báječné,“ říkám mu a věším přitom svůj vzkaz.
„To není všechno. Recyklujeme tu. Dokonce jsme tu měli i větrné mlýny na výrobu energie,“ pokračuje Eddy a současně zdraví partu mladých lidí, kteří sedí u jednoho ze stanů. „Znáte se tu všichni?“ zajímá mě. „Když sem chodíš každý den, zapamatují si tě. Mně tu nikdo neřekne jinak než ´OG´ alias ´Office Gentleman´. Nechci odhalovat svojí identitu. Mám dobrou práci, rodinu. Co kdyby náhodou,“ povzdechne si. „Nemůžu tu být přes den, musím pracovat. Vydělávat. Dneska jsem si ale vzal volno. Chceme připravit na zítra výstavu osmi nejznámějších fotografů, kteří zachycovali Deštníkové povstání od jeho počátků. Promiň, máme toho opravdu hodně, musím to jít koordinovat. Výtisk fotek mě stál 10 000 HKD (tj. 30 000 Kč). Chci, aby to vypadalo dobře, aby si lidé vzpomněli, jak náš boj začal,“ omlouvá se a odhodlaně míří k partě lidí, kteří se před půl rokem vůbec neznali a které spojilo právě odhodlání změnit hongkongský volební systém.
„Musím na té diplomce opravdu nutně pracovat zrovna dnes?“ „Míšo, takhle ji nikdy nedopíšeš! Musíš už aspoň jednu z těch tvejch škol dokončit.“ „Ta práce mi ale přece neuteče. Tohle je mnohem důležitější,“ vedu sama se sebou vduchu rozhovor. „Nepotřebujete pomoct?“ vypadne ze mě náhle. Než svůj vnitřní dialog stihnu ukončit, už mám v ruce pravítko, tužku a na stole hromadu papírů, které je potřeba nařezat a nalepit na ně fotografie.
Měříme, řežeme, povídáme. „No a ten váš Havel, to byl ale bojovník. Takový můj vzor,“ mluví znovu o našem prezidentovi Georgy. „Vědí v Československu o tom, že…“ „V České republice, Georgy, v České republice,“ znovu ho opravuji. „Dobře v České republice. Vědí o tom, že jsme to nevzdali a pořád bojujeme?“ Jeho otázka mě vede k zamyšlení, zda se u nás o situaci v Hongkongu ještě vůbec píše a mluví. „To nevím, Georgy. Já jsem psala článek o únorovém protestu (více v „Protest s krtkem“). Víš co? Zkusím napsat něco znovu,“ odpovídám mu. „To bude skvělé! My si tu sice musíme pomoct hlavně sami, dodává nám ale sílu, když víme, že se o nás píše. Budeme rádi za jakýkoliv projev podpory, za sdílení,“ nadšeně kvituje můj nápad a opět se směje.
Práce utíká nezvykle rychle. Už neměříme ani neřežeme, pro změnu lepíme. Povídáme si ale stále. Já se snažím všechny informace, které se dozvídám, zapisovat na papírový kapesník. „Celkem tisícovka zatčených, mezi nimi i pes Benjamin“, „Triády, čínská mafie, občas přijde a zmlátí účastníky“. Jednou za čas se jeden z mých nových kamarádů rozčílí. „Máme přece právo vybrat si, kdo bude naším hlavním představitelem. Proč by nám měla kandidáty předvybírat Čína? Kde je pravidlo ´jedna země, dva systémy´?“ pronáší rozzlobeně Iron. „Což o to, on je Hongkong zase tolik nezajímá. Myslím si, že by nám tu svobodu volby klidně dali. Problém je ale v tom, že se bojí, aby se něco nerozjelo v dalších oblastech. Tibet, Xinjiang. To by Čína neudržela,“ oponuje jí Zedrick.
Až na tyto drobné neshody mezi všemi panuje přátelská atmosféra, vypadají jako parta starých kamarádů, kteří se znají po léta. „Víš, rodina mě moc nechápe. Pořád se mě ptají, proč sem ještě chodím, že to naše snažení je mise nemožná. Já jim ale dokola říkám, že tohle nemůžou vědět, dokud to nezkusí. Já to sem chodím zkoušet každý den. Ty lidi tady mi dodávají naději. Naději, že to jednou dobře dopadne. Nikdy jsem neviděl Hongkong tak sjednocený,“ říká Eddy a kouše do housky, kterou sem přinesla, tak jako téměř každý den, Zedrick. Středoškolačka, která stejně jako ostatní věří, že jednou bude moct svobodně volit. „Tak, jak nám to bylo přislíbeno v Čínsko-britské společném prohlášení z roku 1984, podle kterého se Hongkong dříve pod britskou koloniální vládou stal v roce 1997 speciální administrativní jednotkou Čínské lidové republiky,“ připomíná mi.
„Díky, Míšo, za pomoc. Přijď zítra ve dvě odpoledne. Bude to tu velké,“ říká Steve. Zedrick mu skáče do řeči: „Vezmi si s sebou deštník a trička na potisk. Kromě výstavy tu bude celá řada workshopů, přednášek.“ „Přijdou lidi, co se účastnili prvních demonstrací. Budeme tu hromadně vzpomínat na počátky našich bojů,“ doplňuje je Georgy. Ostatní se se mnou loučí. Odcházím v sedm večer. Z diplomky ani řádek navíc, zato plná dojmů, informací a nadšení. Ta atmosféra. Ten klid a solidarita. To odhodlání měnit. To se ani popsat nedá. „Dobře jsi, Míšo, udělala,“ chválím si v duchu svůj nápad vyměnit diplomku za pomoc s přípravou fotografií. /Snad se takhle budu chválit i v září u obhajoby./
Na místo se tedy, dle doporučení, vracím druhý den znovu. Myslela jsem, že mě nic nepřekvapí, že si dokážu představit, jak bude oslava půlročního výročí probíhat. Má očekávání jsou ale naprosto překonána. Davy lidí krouží stanovým městečkem. Tu čekají fronty na potisk deštníků, jinde vyrábí náramky z drátků, u dalšího stanu se kreslí dětem na obličej symboly povstání. Ve studovně rozdává pan Wong dětské brožurky „Občanské lekce pro děti“, o pár metrů vedle se vyrábí ze čtvrtek záložky do knih a papírové deštníčky.
U stolku opodál odchytává organizace „Deštníkoví rodiče“ mladé lidi, kterým dává do rukou hromady letáčků. „Doneste to svým prarodičům,“ nabádá je starší paní, jak se posléze dozvídám, profesorka na univerzitě. Vypráví mi, jak byly i její vnoučata před půl rokem zasaženy slzným plynem a tak se s partou kolegů rozhodli, že založí spolek, který se bude snažit být tichou plíživou podporou. „Víš, lidé v mém věku se už o svobodné volby tolik nezajímají. Myslím si ale, že by měli. Píšeme tedy měsíčník, rozdáváme mladým, aby ho donesli do bytů svých prarodičů. Nechali ho volně položený. Oni si ho jistě přečtou,“ ozřejmuje mi své snažení paní profesorka.
Když se přes dav lidí zpívajících hymnu protestů „Do you hear the people sing“ prohrnu k místu výstavy fotek, kterou jsme včera připravovali, Iron mi nadšeně hlásí, že mají fotografie úspěch, stejně jako celý „Deštníkový festival“. „Přijeli lidi z televizí i z novin. Bude se o nás psát, lidé se dozvědí, že tu stále jsme a bojujeme,“ pokračuje. I ona si vzala v práci volno, aby tu mohla být celý den. „Kde je Eddy?“ sháním se po hlavním iniciátorovi výstavy. „Ten si volno udělat nemohl, přijde až večer,“ odpovídá mi můj oblíbený „Old Naughty Boy“ – důchodce Georgy třídící dnes pro změnu šroubky, které jim někdo cizí donesl na výrobu dalších laviček a stolů. Chvíli si s nimi povídám, pak jdu prozkoumávat další stanoviště.
Celý den trávím ve stanovém městečku. Každou chvíle ke mně někdo přijde, chce se vyfotit, děkuje za podporu a ptá se, odkud jsem. Povídám o České republice, o Sametové revoluci, našich bojích. O tom, jak jsem jako půlroční dítě chrastila na náměstí klíči. Několikrát vyprávím můj oblíbený metaforický příběh, který jsem zaslechla před třemi lety na přednášce „Občanská společnost Václava Havla“, od Forum 2000. Příběh o ptáčkovi, který se svým zobákem snaží hasit obrovský požár a ke kterému sestoupí Bůh a povídá mu: „Co to děláš, ptáčku, tohle je úplně zbytečné, nemáš přece šanci ten oheň zastavit. Je moc obrovský.“ Ten mu odvětí: „Jestli mi nechceš pomoct, tak mě, prosím, nezdržuj. Mám plno práce.“ Mike, středoškolský učitel logistiky, kterému tento příběh rovněž vyprávím, se směje a říká: „My jsme tady vlastně takoví ptáčkové, co hasí čínský požár.“ Jeho kamarád Jack se zajímá: „A jak to s tím požárem dopadlo? Byl uhašen?“ Vysvětluji, že byl nakonec Bůh ptáčkovým odhodláním tak nadšen, že mu les pomohl uhasit. Stejně jako tenkrát jeden z panelistů na přednášce, se ptám i já jich, zda si myslí, že za uhašení požáru může odhodlání, nebo vnější síla… Oba po chvíli jednohlasně odpoví, že je to jistě díky ptáčkovi a Mike dodává: „Neboj, my to taky nevzdáme a budeme pořád hasit.“
Blíží se večer a já musím odejít. Jdu se tedy ještě rozloučit s „mou milou partičkou“. „Díky moc. Přijď za námi někdy zas,“ říká Steven. Slibuji jim, že se vrátím. Sobě vduchu pro změnu slibuji, že se k nim vrátím se vzkazy lidí, kteří si přečtou tento článek a vyjádří jim podporu. Cestou na metro potkávám Eddyho, který sem jde rovnou z práce. „Doprovodím tě,“ nabízí se mi. „Jsem nadšený, kolik lidí sem dorazilo! I když se zatím nezměnilo to, po čem voláme, jedno je jasné. Změnilo se vnímání místních lidí. Nová generace chápe, že k životu není potřeba jen svoboda ekonomická. Je nezbytná i ta politická. A to je úžasné,“ říká mi s jiskrou v oku „Office Gentleman“. Než se rozloučíme, ptám se ho, jak dlouho myslí, že to bude trvat. Zda si už v roce 2017 budou moci volit, koho chtějí. „Hm, to je ale pekelně těžká otázka,“ odpoví a na minutu se odmlčí. „Netuším. Každopádně jedno vím jistě. Ať to bude trvat jakkoliv dlouho, my se nikdy nevzdáme. Vzkaž to, prosím, svým přátelům a známým do České republiky.“
Odcházím. Přemýšlím, co by jim řekl ten, do „jehož země“ mám všechny tyhle vzkazy vyřídit. Co třeba:
„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
O tom, že stažení Hongkongčanů smysl má, snad většina z desetitisíců účastníků protestů nepochybuje. Potom, co jsem měla možnost strávit s Georgem, Eddym, Timoteym, Iron, Zedrick a mnohými dalšími dva báječné dny, nemám já pochyb ani o tom, že to jednou dopadne dobře. Držme v „zemi Havla“ pěsti, ať jim jejich odhodlání vydrží, nevzdávají to a politickou svobodu si vybojují co nejdříve. Nepochybně si „uhašení ohně“ zaslouží…
/Z Hongkongu Micha/
PS: Jakékoliv vaše vzkazy (podporující snažení Hongkongčanů) jim budou samozřejmě předány! (Opovážím se tvrdit, že je jistě potěší.)
PSS: Odkaz na fotogalerii zde.