Reklama
 
Blog | Michaela Lenc

Hongkong opět v protestech (a český krtek s ním)

O Havlovi si moji hongkongští spolužáci mysleli, že je to celosvětově známý blogger

 

Neděle 1. února 2015, 14:30, Hong Kong. Na stole mi leží studie o vývoji místní občanské společnosti. „Hm, zajímavé, Hong Kongu se přezdívá ´hlavní město protestů´, v průměru se tu demonstruje 20krát denně,“ dozvídám se a zamýšlím se nad tím, zda se protesty z loňského roku budou opakovat. Pokud ano, ráda bych se zúčastnila a Hongkongčany v jejich boji za všeobecné volební právo podpořila.

Neděle 1. února 2015, 15:21, překvapivě opět Hong Kong. Dávám si pauzu od studie a jdu si pro změnu přečíst zprávy ze světa. „Druhý japonský rukojmí popraven.“ Vážně? *povzdech* „Dluhy se rušit nebudou.“ Pořád Řecko? *oči v sloup* „Hong Kong začíná opět protestovat.“ Fakt? *hluboké zamyšlení* Počkat! Hong Kong! Protesty! Čtu dál. „Tisíce lidí vyrazily do ulic.“ Kde? Kde? Central! Po druhé už se zamyslet nestíhám. Beru batoh. Házím do něj plyšového krtka a foťák. Nechybí mi něco? Jo, deštník! Teď už mám všechno. Vybíhám z kampusu.

Reklama

Proč ale ostatní taky neběží? Vždyť jde přece o jejich politickou svobodu… „Bude tam vůbec někdo?“ přemýšlím cestou. Mé pochyby se rozplynou hned, jak vylezu z metra. Davy lidí! Dospělí na kolečkových křeslech i bez nich (dobře, spíše bez nich). Děti v kočárcích i mimo kočárky. Důchodci o holích i bez holí. Psi na vodítkách, bez nich asi ne. Teenageři s ampliony, transparenty. Plno deštníků. Žlutých, jak jinak. Rozevírám ten svůj – nežlutý. Nebude jim vadit, že má jinou barvu? *poklepání na rameno* Je to tady! Vadí! „Díky, je skvělé, že nás podporuješ,“ sděluje mi nadšeně postarší paní, bez hole. *úleva* Uf, nevadí.

Pokračuji s burácejícím davem dál. „Odkud jsi?“ ptá se mě mladý muž, s deštníkem, žlutým. Hrdě prozrazuji, že z ČR, nadechuji se a chystám se na něj vychrlit celou řadu reálií, aby příště věděl. K mému překvapení reaguje jinak, než jsem zvyklá: „Vy jste tam taky protestovali, co?“ Dáváme se do řeči. Vyprávím mu o studentských protestech v roce 1989. O Havlovi, o kterém si tu moji spolužáci mysleli, že je to celosvětově známý blogger. Pomalu se blížíme do cíle. Jackie se se mnou loučí a dodává: „Snad to u nás taky dobře dopadne. A budeme si moc jednou sami zvolit někoho takového, jako byl ten váš… Jak se to jmenoval?“ „Havel. Václav.“

Jsme na místě. Žhavé debaty na připraveném pódium, skandující dav. Škoda, my s krtečkem jim vůbec nerozumíme. „Pane, prosím vás, mohl byste mi to přeložit?“ zeptám se staršího pána se žlutým papírovým paraplíčkem v ruce. „Samozřejmě, bude mi ctí,“ odpoví s úsměvem, jak jsem se později dozvěděla, dvaasedmdesátiletý profesor. Účastník všech důležitých událostí loňského roku. Trávím s ním víc jak tři hodiny, vše mi trpělivě překládá. Přichází řeč i na krtečka. Vysvětluji mu (stejně trpělivě jako on mně), co je krtek zač. On na oplátku vysvětluje mně, jak ekonomická svoboda v Hong Kongu ke štěstí místních nestačí a jak by si přál, aby se dožil i té svobody politické. Za téměř každou druhou větou dodává, že bychom si měli dávat pozor na Putina. Ďábla, který by měl jít do pekel, popřípadě do vězení. Prosí mě, ať tuhle informaci šířím dál. Dostávám jeho vlastnoručně vyrobené paraplíčko. Odcházím.

Neděle 1. února 2015, 21:13, Hong Kong, opět on. Dočítám studii o hongkongské občanské společnosti. *znovu hluboké zamyšlení* Byl to nezapomenutelný den! A já jsem nesmírně ráda, že jsem mohla místní podpořit v boji za jejich politická práva. Ještě víc ráda ale jsem, že se za půl roku budu moct i s krtkem vrátit někam, kde si můžeme volit, koho chceme. I když pravda, ne vždy se nám ta volba povede. Ale to už je jiný příběh. To byl takhle jednou krteček pro změnu v Číně…

 

Michaela Lenc

(studentka oboru Veřejná a sociální politika na FSV UK a oborů Rozvojová studia a Hospodářská politika na NF VŠE, v současné době na studijním pobytu v Hong Kongu)

 


 

Odkaz na fotogalerii zde.